USA – III. díl

A je to tady! Po měsíci v Minneapolis odlétáme domů. Tedy vlastně ještě ne domů, ale cestou zpět se zastavujeme na dva a půl dne v New Yorku. Let probíhá zcela bez problémů. První zádrhely nastávají až na letišti Newark. Zjišťujeme, že přesouvat se s pěti kuframa, kočárem a ročním dítětem ve dvou lidech nejde moc rychle, takže zavrhujeme cestu na ubytování vlakem a volíme taxík. Vyrážím něco ulovit. Bohužel všechny taxíky jezdí jenom na Manhattan a do Queensu pouze na objednávku. Odchytil nás podezřele vypadající černoch, že nás tam za 100 dolarů odveze. Rezolutně odmítáme. Po patnácti minutách dotazování zjišťujeme, že to je vlastně dobrá cena a tak nasedáme do neoficiálního taxi s neoficiálním řidičem z Nigérie. Dětské sedačky v New Yorku nefrčí a tak Adámek sedí střídavě na mně a na Martě. Do cíle po menším bloudění však dorážíme bezpečně. Ještě v ten samý den vyrážíme metrem na Time Square. Večerní osvětlené budovy vypadají opravdu impozantně. Nic víc už dneska nestihneme, takže po procházce vyrážíme zpátky.

Na druhý den jsme si naplánovali jižní Manhattan. Opět využíváme zcela bariérového metra a za 40 minut jsme u přístavu, odkud vyjíždí lodě k Soše svobody. My vyjížďku zavrhujeme a proplétáme se mrakodrapy až na Wall Street. Odtud pokračujeme k památníku 9/11. Toto místo nás opravdu ohromilo. Velmi hezky udělaný památník po spadlých dvojčatech. Hned vedle stojí nejvyšší budova New Yorku One World Trade Center. Vypadá opravdu hezky, údajně má vydržet i náraz velkého dopravního letadla. Odtud pokračujeme do přístavu, abychom se za 7 dolarů na osobu svezli do New Jersey do Liberty State Parku. Odkud za stále nádherného počasí pokračujeme k Soše svobody. Tedy k jejímu zadku. Tento pohled nám však stačí. Po Liberty State Parku ještě stíháme projít High line – park udělaný ze staré nadzemky. Za setmění přejíždíme na Brooklyn Bridge, který bohužel ten večer nesvítil. Po nachozených 18 kilometrech se po setmění vracíme domů.

Třetí den vyrážíme trochu severněji a ještě ráno přemýšlíme, jestli půjdeme na vyhlídku z Empire State Building nebo na Top of the Rock. Trochu se bojíme několikahodinových front. Marta se jde podívat, jak dlouho se čeká v Empire. Fronta nulová a tak je rozhodnuto. I tak máme skoro všude s kočárem přednost. Výhled je z ptačí perspektivy famózní. Adama to však nechává v klidu a jeho největší zábavou je holub, který právě přistál na zábradlí a loudí kus jeho chleba. Pořizujeme perfektní selfíčko, několik panoramat a už zase pádíme do rušných ulic. Procházíme další více či méně známe ulice abychom se ocitli v oáze klidu – Central Parku. Tady se nám stalo něco, z čeho zůstáváme ještě dlouho paf. V celém New Yorku známe pouze jednoho jediného člověka a to je majitel našeho ubytování. No a my ho v celém městě, v celém Cetral Parku potkáme, jak se prochází zrovna na stejém chodníku jako my. Ještě jednou vyrážíme na Time Square, kupujeme suvenýry, Martu nutím, aby se vyfotila s místníma poldama a zase jedenem domů. Poslední noc…

Ráno leje jako z konve (poprvé za celých pět týdnů), a tak už trávíme poslední hodiny jen v blízkém okolí nakupováním donatů a návštěvou hračkářství. Přemýšlím, jestli ještě nemám stáhnout fotky z foťáku a do toho klepe pan majitel, že už musí jít uklízet. Odjíždíme na JFK objednaným taxíkem za 60 dolarů. Tady jsme si vybrali krásně klidný gate, kde si Adámek bude nerušeně běhat. Odlítáme, jíme, bavíme se, když po třech hodinách letu Marta zjistí, že nemáme foťák. Zůstal ležet asi u toho klidného gatu. A protože jsem už nestihl stáhnout fotky, tak nemáme z New Yorku skoro nic a z Minneapolis nám chybí poslední tři dny. Jsme rozmrzelí, ale už s tím nic neuděláme. Na letiště zkouším několikrát volat, ale bez pozitivního výsledku. Snad vydrží vzpomínky dlouho. Fotek je totiž opravdu jen pár z druhého foťáku.

Co na závěr? USA není vůbec tak špatná země, jak jsem si před tím myslel. Docela rád bych se tam někdy podíval i znovu. Pět týdnů uteklo strašně rychle a opravdu jsme si to užili.

Bookmark the permalink.

Comments are closed.