Bike maraton Drásal

Na začátku letošního roku jsem si pro sebe řekl, že letos objedu čtyři závody a chci aby jeden z nich byl trochu větší. Jestli se mi to podaří ještě nevím, ale nakročil jsem do toho správnou nohou. Jako jeden z těch větších závodů jsem si už před nějakým časem vybral Bike maraton Drásal a jeho delší variantu se 115 km a 3732 m převýšením. Byl to vlastně můj první pořádný závod v životě. Po zaplacení startovného už nebylo cesty zpět.

Po intenzivním tréningu v Lužických horách (za čtyři dny jsme najeli necelých 200 km) jsem byl konečně připraven postavit se na start mezi nejlepší borce. Naštěstí jsem nejel sám, ale Rosťa jel Drásala taky. Skromně jsem se zařadil na chvost startovního pole a po výstřelu z kanónu jsem se mohl se svým protekčním číslem 500 a dvěma tyčinkami vydat na trať. Mé očekávání nebylo velké – chtěl jsem hlavně dojet. Kdyby to bylo pod 9 hodin budu jedině rád.

Hned po startu to vypadalo jako na Tour de France, kdy davy diváků povzbuzovali celý peloton, policie uzavírala dopravu. Tyto pocity se rychle rozplynuly v prvním kopci kdy se celý balík zašpuntoval na úzké prašné cestě a hned první mírný kopeček se musel jít pěšky. Tehdy jsem si říkal co je to za klub důchodců. To tachometr ukazoval asi druhý kilometr.

Po odšpuntování jsem se jal svižně předjíždět největší lemry závodu a stále jsem myslel na rady od Buráka, Petryka, Rosti a Aleše, že ze začátku určitě nemám závodit. Kopec to byl poměrně dlouhý, ale pohodovým tempem jsem si ho vyjel. Následoval první sjezd na Rusavu, který měl být rozbitý. Sjezdů jsme se vůbec obával, protože mé sjezdařské schopnosti jsou nevelké. Kupodivu šlo všechno hladce a předjeli mě pouze dva závoďáci (které jsem hned v následujícím kopci zase předjel já). Dále to byla celkem pohodka, vystoupal jsem po krásné asfaltce na Hostýn a kolem vrcholu jsme zase sjeli dolů. Sil bylo dost, takže zatím nebylo co řešit. Po mírném stoupání lesem jsem se dostal na první pořádnou občerstvovačku na Tesáku, kde čekala Barča a k mému překvapení taky Petryk. Podržel mi kolo abych se mohl občerstvit, prohodili jsme pár slov, vyfotil mě a já zase celkem čerstvý vyrazil na trať. To se psal 25 km.

Celkem pohodově jsem pokračoval dále směrem na Kelčský Javorník. Protože jsme tam už jednou šli pěšky, věděl jsem co mě čeká (zase půjdu pěšky). Výstup naštěstí netrvá dlouho a už si užívám vrcholu, aby vzápětí přišel obávaný sjezd do Rajnochovic (alespoň mě na něho všichni upozorňovali). Sjezd byl k mému velkému překvapení docela v pohodě. Jeho náročnost mi připomínal pouze borec, který šel proti mě do kopce a celý pomlácený se vracel ke zdravotníkům. V Rajnochovicích jsme si užili trochu asfaltu a minul jsem soukromou občerstvovačku, kterou obsluhovala starší paní s vnučkou. Všude měli hezky čisto a bylo to milé. Ono vůbec mi přišlo, že v Rajnochovicích se fandilo docela dost, což povzbudilo.

Na Lázech jsem doplnil trochu vody, ale asi málo, protože mi voda došla ještě před dalším zastavením a já se chvilku trápil až do další občerstvovačky na Za Vodú. Tam jsem vodu doplnil, nacpal jsem se chlebem se škvarkama nějaké koláčky a na závěr trochu melounu.  To se psal 56 km. Dále se jelo chvilku v pohodě po asfaltce, která se však za chvilku stočila a začalo brutální stoupání do kopce. Stoupání by ani tak nebylo brutální, kdyby k tomu nebylo vedro a ten horký asfalt tomu taky nepřidal. Dále se nedělo nic zajímavého, kromě toho, že se pomalu začínalo jet trochu z tuha. Po příjezdu na Troják mě hned odchytil moderátor s mikrofonem a začal se mě vyptávat jak se jede atd. Moje myšlenky se sice upínali k jonťáku a chlebem se škvarkama, ale v rámci mé medializace jsem mu ochotně odpovídal. Troják = 77 km

Odtud to už šlo trochu z tuha. Zlomový moment přišel na 81 km, kde jsem poprvé zažil něco, čemu se říká křeč v noze. Jet se fakt nedalo, tak jsem chvilku tlačil. Až křeč odešla, tak jsem chvilku jel na volnější převody a doufal, že se už nevrátí. Naštěstí se nevrátila. Za to začalo pršet, což mi ale v tu chvíli bylo celkem jedno. Na občerstvovačce Jestřábí jsme do sebe naházel co nejvíce slaných věcí a kupodivu to pomohlo. Psal se 86 km a já jsem věděl že už to nohy dojedou. Pomalejším tempem jsem se dostal na předposlední zastávku v Horní Vsi, kde jsem do sebe hodil ještě pár kousků chleba a melounů a raději hned vyrazil dále, protože chlápek co nalíval jonťák se se mnou snažil vtipkovat, že už mi zbývá jenom 45 km. Tyto vtipy fakt nechápu 🙂 Asi mi ale evidentně zlepšil náladu, protože od 96 km se mi jelo fakt dobře a ani únavu jsem moc necítil.

Poslední občerstvovačku na 103 km jsem už projel bez zastavení a těšil se do cíle. Následoval hodně dlouhý sjezd po cestě, kterou jsme už jeli nahoru. Technicky pohoda, ale klouby na prstech jsem měl teda řádně vytřepané. Na závěr ještě malá šikana v podobě asi 3 km dlouhé zajížďky přes louku, ale to už byla pohoda. Věděl jsem, že mám vyhráno. Teda samozřejmě, že jsem nevyhrál, ale s oficiálním časem 8:09:21 a pořadím 323/531 absolutně a 114/186 v kategorii jsem spokojen.

Jsem rád, že jsem se vyhnul jakýmkoliv úrazům, pádům a poškozením kola. Za celý závod jsem ani jednou nepíchl. To až po dojetí do cíle, cestou když jsem vedl kolo vedle sebe k autu. Tak třeba příští rok na drásalovi a snad s časem pod 8 hodin. Moc pěkný závod to byl.

Nějaké fotky jsou tady a dokonce jsem se tam našel na jedné fotce (viz. níže). Zbývající dvě jsou od Petryka.

Bookmark the permalink.

Comments are closed.